Kategorie amerických automobilů, nazývaná pony cars, vznikla na základě velkého úspěchu Fordu Mustang, jako dostupné, kompaktní, stylové vozy se sportovním image a dostatečně výkonným motorem. Dodge Challenger první generace debutoval koncem roku 1969 jako model 1970. Společně s o něco menším modelem Plymouth Barracuda, sdílel koncernovou platformu E. Vyznačoval se dlouhou přídí orámována chromovanou lištou, dvojité kruhové světlomety s mřížkou chladiče byly hluboko zapuštěny. Při pohledu zboku zaujaly ladné křivky boků se zvýšenými zadními blatníky a výrazný prolis nad podběhy kol. Challenger se od začátku nabízel ve dvou provedeních, kupé se střechou hardtop a kabriolet a dodával se ve čtyřech úrovních výbavy, základní, SE (Special Edition), R/T (Road/Track) (viz obr.) a T/A (Trans-Am).
Zákazník si mohl vybrat z osmi motorů od nejslabšího řadového šestiválce s objemem 3,2 nebo 3,7 litru a výkony až 145 koní, až po vidlicové osmiválce vrcholící slavným HEMI V8 s rozvodem OHV a půlkulovými (hemisférickými) spalovacími komorami poskytující brutální sílu 425 koní. U challengerů přenášely sílu motoru na zadní kola tří nebo čtyřstupňová manuální převodovka nebo automatická převodovka Chrysler TorqueFlite. Challengery s výkonnými motory V8 je možno směle řadit mezi tzv. “muscle cars”.
Challenger byl vcelku dobře přijat veřejností a v modelovém roce 1970 se prodalo necelých 77 tisíc vozů. Pro modelový rok 1971 připravili designéři několik drobných stylistických změn. Masku chladiče osvěžily dvě úzké štěrbiny a souvislý pruh koncových světel se rozdělil na dvě části. U modelů R/T (viz obr.) se před zadními koly objevily efektní větrací otvory. Nové přísné emisní standardy EPA trochu zředily nabídku motorů a u některých motorů došlo k mírnému snížení výkonů. HEMI V8 ale zůstal na svých 425 koních. Poctou pro Dodge Challenger byla role zaváděcího vozu na Indianapolis 500.
Ročník 1972 přinesl nový způsob měření výkonu a točivého momentu podle normy SAE, takže jejich hodnoty klesly o 20–30 procent. V nabídce zůstaly jen tři motory: šestiválec Slant Six (110 k) a dva V8 (150/240 k), všechny upravené k používání bezolovnatého benzinu. Místo kabrioletů, o které byl stále menší zájem, se nabízelo kupé se střešním oknem. Další změnou prošla mřížka chladiče, tentokrát dostala oválný tvar a sahala až pod nárazník. Model R/T byl nahrazen modelem Challenger Rallye (viz obr.).
S počátkem roku 1973 (viz obr.) vstoupilo v platnost povinné používání “pětimílových” nárazníků a to byla také jediná změna vzhledu Challengeru. Nárazníky se tvarově moc nezměnily, dostaly ale velké gumové dorazy. Šestiválce se už nenabízely, zůstaly jen oba motory V8 se zdvihovým objemem 5,2 a 5,6 litru. Rok 1974 (viz obr.) byl posledním pro Dodge Challenger první generace. Zvýšená pozornost byla věnována bezpečnosti posádky. Standardní V8 5,2 byl tentokrát doplněn motorem objemu 5,9 litru s výkonem 245 k. Výroba Challengerů byla v Hamtrancku (Michigan) a Los Angeles ukončena v dubnu 1974. Za pět let bylo vyrobeno přes 180 tisíc těchto pozoruhodných vozů.
Druhá generace Challengerů doplatila na úsporný program vyhlášený Kongresem v roce 1975. Dodge začal nabízet dvoudveřové kupé nazvané Challenger dovážené od japonského výrobce Mitsubishi. Konkrétně se jednalo o vůz Mitsubishi Galant Lambda, prodávaný v Evropě jako model Sapporo a v USA jen s malými úpravami čelní stěny jako sportovně laděný Dodge Challenger a luxusnější Plymouth Sapporo.
Když potom Challenger chyběl v nabídce automobilky Dodge více než dvacet let, zdálo se, že už patří nenávratně historii. Přišla však móda retrodesignu, Ford například v roce 2001 připomněl s konceptem Forty Nine slavný model Ford ’49. Chrysler sáhl méně hluboko do historie a v lednu 2006 představil koncept kupé Dodge Challenger třetí generace silně připomínající ikonu sedmdesátých let. Sériový Dodge Challenger třetí generace se poprvé představil veřejnosti v únoru 2008. V roce 2011 byl nejvýkonnější model SRT8 392 poháněný opět vidlicovým osmiválcem HEMI o objemu 6,4 litru a s výkonem 470 k.
